Xenofobie to není

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Na okraj globálních paktů o migraci

Nejdříve bych se ráda vyznala ze své lásky k arabské kultuře. Mám ráda maurský sloh, maurské chrámy, paláce, zahrady. Ve španělské Andalusii je můžeme dodnes obdivovat. Vážím si toho, že arabští učenci ve středověku dochovali azprostředkovali Evropě řeckou antiku, filozofii a vědu.

A k tomu nám dali desítkovou soustavu a arabské číslice, zprostředkovali papír z Číny, zavedli bezplatné školy, lékařské operace, umělé zavodňování, náboženskou snášenlivost. Zasloužili se jedním slovem o pokrok v Evropě. A připomeňme ještě krásu pohádek „Tisíce a jedné noci“ a veršů „U studny Zemzem.“ Ale to vůbec neznamená, že souhlasím s migrací utečenců z arabských zemí.

Poznali jsme, že dějiny tvoří pásmo přespletitých křížících se dějů. Po řadě staletí je i arabská kultura dnes jiná, vyznávají ji jiní, jinde a jinak, ponejvíc v několika arabských zemích. Pro nás zdálky spojuje tyto země hlavně jejich náboženství, islám, ale i ten se u nich vyznává různě, s odlišnostmi ve věrouce i v normách pro životní praxi. Je nepopiratelným faktem, že to byly nejdříve evropské a pak světové mocnosti, které tak či onak způsobily v řadě arabských zemí současný neutěšený stav, bezvládí, nepokoje, války, bídu, celospolečenský rozvrat. Válečné konflikty a revoluce proti autoritářským režimům, které měly nastolit demokratickou vládu, se pravidelně zvrtly v revoluce za radikální islám v pojetí té které sekty. A státy, které až dosud relativně dobře prosperovaly (máme o tom zprávy očitých svědků), se rozpadly v kolbiště znepřátelených kmenů a nesnášenlivých náboženských sekt. Jsme zpraveni o tom, jak se dnes žije v Afganistanu, Iráku, v Libyi, v Sýrii i jinde. Množství obyvatel tu upadá do beznaděje a přijímá výzvy zvěstovatelů „lepšího života“, který je prý možno najít v Evropě. Života bez válek, v klidu a míru a v blahobytu. A tak exil! Dobrovolné vyhnanství! Opustit rodnou zemi a nastoupit dobrodružnou, nebezpečnou, předlouhou pouť za lákavou vidinou!

Exil známe z dějin, dokonce i velice nedávných. Politické konflikty, zápasy o moc a poté násilí vítězné strany vytvářejí situaci plnou nejistoty a neklidu. Stojí proti sobě noví uchvatitelé moci a jejich oponenti, disidenti. Být disidentem, mít jiné politické přesvědčení a vyvíjet jiné politické aktivity, než které současná vláda vyžaduje, je nebezpečné. Za vyhrocených podmínek hrozí násilné persekuce ze strany vládnoucí moci a pronásledovaným nezbývá, než opustit vlast, odejít do exilu a žádat v cizí zemi ochranu a azyl. To ovšem není případ současné masové migrace. To jen prospěcháři z iniciování a provádění migračního přemísťování to tak vysvětlují a dožadují se (z propagačních důvodů) lidskosti, humánního pochopení a podpory údajně pronásledovaných.

V současné době se valí do Evropy tisíce imigrantů z arabských zemí, z Blízkého východu i z Afriky. Ne desítky ani stovky politických uprchlíků, jak to bylo v minulosti, ale lavina nepředvídatelného rozsahu. Muži, ženy, děti, všichni podstupují strastiplnou cestu po souši i po moři. Obětují své úspory, aby získali průvodce či převáděče a dopravce. Snad všudypřítomná blízkovýchodní válka probudila beduinské sklony někdejších kočovníků? Hledají „zaslíbenou zemi“, jako kdysi Mojžíš, prchající se svým lidem z Egypta? Přijmou tu „zaslíbenou zemi“ v Evropě vděčně, i když vyznává jiné bohy a nic nedbá na Alláhovu vůli? Přijmou přístřeší v Evropě „s úctou a láskou“ (jak čteme opakovaně v arabských pohádkách) nebo se skrývanou nenávistí a s odhodláním pomstít všechny křivdy a všechna příkoří, kterých se nositelé euroamerické civilizace na arabských národech dopustili? Nevíme. Kdo z těch imigrantských zástupů splňuje podmínky pro udělení azylu a kdo nikoli? Nevíme. Teprve dodatečně to prý budou Evropané zjišťovat a kdo podmínky nesplní, bude vrácen zpátky. Svědčí to nejen o nedostatku předvídavosti, racionality, ale i lidské ohleduplnosti na straně těch, kdo se nepokusili od počátku imigrační proud nejen diferencovat a legalizovat, ale v té zarážející kvantitě imigrantů tomu „stěhování národů“ předejít.

Dědictví evropské kultury nás zavazuje. Naším úkolem je ctít evropské kulturní tradice, rozvíjet je a chránit. Nedopustit multikulturní „tavící kotel“, v němž se promísí s kulturami jinými a zanikne ve své podstatě, ve svém charakteru, ve svém poslání. Naším vyznáním není tzv. multikulturalismus, míchání a míšení kultur bez respektu k jejich odlišnostem, ale interkulturalismus, úcta ke kultuře vlastní a snaha poznat, respektovat, ocenit kultury jiné, teré vznikly v jiných zemích a tam také patří.

Myslím, že Evropská unie imigraci z islámských zemí naprosto nezvládá. Přeléváním obyvatel z kontinentu na kontinent není možno řešit následky rozvratu arabských států. Naopak. Války v arabských státech je zapotřebí co nejdříve ukončit, pak běžencům umožnit vrátit se do vlasti, domů, a pomoci jim znovu si prosperující státy vybudovat. Podle jejich, nikoli podle našich představ. A naši kulturu chránit, neobětovat, neprodat. Střežit!